V průběhu posledního roku – a vlastně i dřív – jsem se tu na blogu dělila o různé části své cesty: úvahy o srovnávání, identitě, tvoření. Tento text jde ale trochu hlouběji.
Abych tomu dala trochu kontext: na Bali teď žiju už šestým rokem. Právě tady vznikají všechny naše šperky – a právě tady se potichu zrodila značka Still life.
Bali neovlivnilo jen můj životní styl – proměnilo způsob, jakým přemýšlím, jak žiju a tvořím. A protože právě tahle změna dala značce její duši, připadá mi přirozené podělit se i o to, co mě tahle ostrovní zkušenost vlastně naučila.
Když jsem na Bali přijela poprvé, vůbec jsem netušila, jak hluboce mě to změní. Přijela jsem s celou výbavou přesvědčení, která jsem považovala za pravdivá – utvářená lety života v Londýně (a později v Praze), ve městech, která žijí tempem, výkonem, ambicemi a neustálou honbou za „něčím víc“. Myslela jsem si, že mám jasno. Dělala jsem přesně to, co se má – tvrdě pracovat, dosahovat, posouvat se dál. Jenže čím víc jsem se na ostrově usazovala, tím víc jsem si začala uvědomovat, že možná celou dobu mířím špatně.
Ten kontrast mezi tím, jaký život jsem žila, a tím, co se odehrávalo kolem mě na Bali, byl obrovský. V Londýně a Praze bylo všechno naléhavé – úspěch byl nahlas, okázalý, nebo často jen předstíraný, neustále mimo dosah. Tady věci plynou pomaleji. Lidé se zastavují. Jsou přítomní. Věnují čas rituálům, obětinám, kontaktu – ne proto, že to mají na seznamu úkolů, ale protože je to součást života. Donutilo mě to přehodnotit skoro všechno, čemu jsem do té doby věřila. Bali mi nepřineslo jen klid. Jemně, ale zásadně mi ukázalo, že to, co jsem považovala za důležité, možná vůbec důležité není. Pomalu mi odhalovalo vrstvy, o kterých jsem ani nevěděla, že je nosím. A v tom prostoru ticha jsem začala vidět samu sebe jasněji – ne tu, kterou jsem se snažila stát, ale tu, kterou jsem byla pod vším tím hlukem.
Časem mi došlo, že si nesu s sebou celou sadu přesvědčení, která mi vlastně nijak neslouží. Měla jsem pocit, že musím pořád někam spěchat – víc, lépe, rychleji. Ale Bali má zvláštní způsob, jak ti to všechno tiše zpochybnit. Věci se tu dějí jinak. Lidé se spojují bez očekávání. Usmívají se, mají čas. Nikdo tu nikam nespěchá, nikdo se nemusí obhajovat. A právě v tom klidu jsem začala spoustu věcí odnaučovat.
Doma byl úspěch spojený s penězi a výkonem. Ale čím víc času jsem trávila tady, tím víc jsem si začala všímat těch maličkostí. Ranní obětiny na prahu. Rodiny společně u rituálů. Cizí člověk, který se s tebou podělí o ovoce, jen tak. Vděčnost tu není něco, co se „praktikuje“ – tady se prostě žije. A to ve mně něco hluboko změnilo. Pořád pracuju naplno, ale už si nemyslím, že moje hodnota se odvíjí od toho, kolik toho stihnu nebo vydělám.
Život na Bali mi taky ukázal moje vlastní privilegia – způsobem, jaký jsem dřív nikdy nevnímala. Přístup ke vzdělání, zdravotní péči, možnost cestovat, snít, podnikat – to všechno jsem brala jako samozřejmost. Ale tady vidíš lidi, kteří mají mnohem méně, a přitom žijí s milostí, štědrostí a laskavostí. Je to až odzbrojující. A nutí tě to položit si otázku: kolik toho vlastně potřebujeme?
Pravdou je, že spousta lidí, které jsem tu potkala, nikdy neměla šanci dokončit školu. A já jsem přitom měla vzdělání zdarma – a stejně jsem si stěžovala na termíny. Tahle zkušenost už ve mně zůstane. Možnost učit se, tvořit a vybudovat něco z ničeho – to je dar. Není to samozřejmost. A teď to nosím s pokorou.
Být v jiné kultuře tě rychle naučí, že nejsi středem světa – a že jím ani nemáš být. Naučila jsem se pustit svoje očekávání. Přestat předpokládat, že věci budou fungovat tak, jak jsem zvyklá. Naučila jsem se víc poslouchat a méně mluvit. A hlavně jsem se naučila nepromítat svoje hodnoty na místo nebo lidi, kteří žijí po svém už po generace. Byla to lekce pokory – ale krásná.
Emočně mě to tady otevřelo víc, než jsem čekala. Vždycky jsem byla citlivá, ale tady se tahle část mě ještě víc prohloubila – a někdy to bolí. Všechno vnímám intenzivněji. Radost, rozdíly, nespravedlnost. Někdy je toho moc a těžko se s tím žije. Ale ani tak bych se té citlivosti nevzdala. Jen se učím ji nést jemněji.
Balijská kultura a hinduismus mi navíc ukázaly něco, co jsem v dětství vůbec nezažila – hlubokou úctu k rituálům, spiritualitě a věcem, které nelze jednoduše vysvětlit. Naučila jsem se jen pozorovat. Nesnažit se všechno chápat západní optikou. Některé věci nejsou moje, abych je interpretovala – stačí je s respektem přijmout.
A možná největší změna ze všech: můj vztah k materiálním věcem. Když žiješ na místě, kde radost pramení z jednoduchosti, přítomnosti, přírody – začneš si uvědomovat, jak prázdné je to, co běžně honíme. Nový telefon, větší byt, víc věcí – všechno to bledne. Skutečné spojení, čas, klid, smysl – to je to, co zůstává. A na tom záleží.
A přesto – možná trochu paradoxně – navrhuji šperky pro ženy, které žijí ve městech jako Praha, Londýn a jinde. Ženy, které jsou možná, stejně jako já kdysi, pohlcené rytmem městského života. Života, který je krásný, plný kultury – ale taky plný tlaku, hluku a rychlosti. Moje šperky vznikají tady na Bali, pomalu, s péčí, rukama místních řemeslníků – ale nosí se v prostředí, které běží mnohem rychleji.
A právě ten kontrast je pro mě podstatou Still life – napětí mezi tichem a hlukem, mezi spěchem a zastavením, mezi moderním a ručně vytvořeným. Nemyslím si, že je nutné opustit jeden svět, abychom mohli žít v druhém. Možná kouzlo spočívá právě v tom, že se v nich učíme balancovat.
Pokud moje šperky něco nesou, pak je to tichá připomínka: nemusíš pořád spěchat. Můžeš být silná i jemná. Můžeš žít rychle, ale zůstat v sobě zakořeněná. Můžeš nosit něco současného – a přitom cítit, že to má hloubku.
Protože i uprostřed rušného života potřebujeme něco, co nás vrátí zpět k sobě. To mi Bali dalo. A doufám, že kousek z toho žije i v každém šperku, který od nás odejde do světa.
Pokud v sobě cítíš to stejné pnutí mezi městem a tichem, mezi tempem a klidem, možná k tobě tyto kousky promluví. Každý z nich vzniká pomalu, tady na Bali, s úmyslem – a s láskou od lidí, kterých si nesmírně vážím.
